Obsah
Rozhodné právo spotřebitelských smluv
Shrnutí pro prodejce, aneb nemusím se řídit právem cizí země
Rozhodné právo u smluv s podnikatelem
V prvé řadě bychom si měli vysvětlit pojem spotřebitel. Jedná se o fyzickou osobu neboli konečného příjemce zboží / služeb. Jednoduše řečeno, je to fyzická osoba, která zboží nebo služby spotřebovává a neprodává dál. Nákup, který taková osoba provádí, se netýká její profesní či podnikatelské činnosti.
Spotřebitel jako takový má právo domáhat spotřebitelských ochran. Může tak ovšem vykonávat pouze v případech, pokud se nejedná o profesionála, kterému spotřebitel práva postoupil. V celé EU se pak pojem spotřebitele vykládá jednotně (více >> judikáty Bertrand, 150/77, Benincasa, C-269/95, Shearson Lehmann Hutton, C-89/91, Vapenik, C-508/12).
Ochrana spotřebitele se řídí právem země, ve které se nachází jeho bydliště, a to v případě, pokud se na tuto zemi prodejce jakkoli zaměřuje, nebo zde činnost přímo provozuje. (více >> čl. 6, odst. 1 nařízení Řím I.). Pro prodejce to následně znamená, že musí dodržet spotřebitelská pravidla, od kterých se v zemi kupujícího spotřebitele nelze odchýlit (čl. 6 odst. 2 - Řím I.). Ze zmiňovaného tedy vyplývá, že se prodejce nevyhne spotřebitelským pravidlům konkrétní země, pokud zvolí rozhodné právo.
Skutečnost, že prodejce má dostupnou webovou stránku svého e-shopu v dané zemi, sama o sobě neznamená, že se na ni obchodník zaměřuje (více >> judikáty Pammer/Alpenhof C-585/08 a C-144/09). Prodejce musí prokázat, že opravdu zamýšlel obchodovat se spotřebiteli v konkrétním členském státě.
Soudní dvůr EU považuje pro zaměření na danou zemi následující kritéria:
Pokud máte na českém webu například možnost uvedení cen v polských zlotých nebo polské číslo zákaznické podpory, je podnikání považováno za zaměřené na Polsko. Stejně tak postačí, když budete mít v sekci kontakty mapu s cestou do vídeňské pobočky nebo spustíte reklamu v Google Ads / Facebooku zacílenou na Rakousko. Váš e-shop bude rázem považován za zaměřený na Rakousko. Pokud se na žádnou zemi nezaměřuje (reklamou, jazykem, měnou apod.), cizí právo se aplikovat nebude.
Do výjimek bychom mohli zařadit smlouvy o poskytování služeb, které se uskutečňují v jiné zemi, než je spotřebitelovo bydliště. Dále by se jednalo o některé smlouvy týkající se nemovitostí, finančních nástrojů, cenných papírů apod. (stanovuje je čl. 6 odst. 4 nařízení Řím I).
Pokud se prodejce nezaměřuje na danou zemi kupujícího ani zde nemá sídlo, smlouva o koupi zboží se řídí právem země sídla prodejce.
Spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudu členského státu, v němž má tento smluvní partner bydliště nebo bez ohledu na bydliště druhé strany, u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.
Pokud má spotřebitel v době uzavření smlouvy bydliště ve státě, kde má obchodník sídlo, je pak dle čl. 19 odst. 3 nařízení Brusel I. příslušný soud této země, pokud se na tom spotřebitel a obchodník společně dohodnou. Vždy je třeba ověřit, zda takovou dohodu daný stát povoluje.
Uzavře-li spotřebitel smlouvu formou elektronického obchodního styku, musí jej obchodník informovat o tom, že se na něj na základě čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I vztahuje ochrana, kterou mu zajišťují imperativní ustanovení práva, které by bylo rozhodné v případě neexistence tohoto ujednání (více >> rozsudek C-191/51 proti Amazonu).
V obchodních podmínkách tedy nesmí být, že je rozhodným právem pro spotřebitele výlučně právo země, kde má obchodník sídlo. Toto je považováno za uvedení spotřebitele v omyl. Je proto nejvhodnější zvolit si jako rozhodné právo zemi prodejce a současně informovat o výjimkách, kdy se od spotřebitelské ochrany nelze odchýlit.
Nejčastější otázka, kterou si prodejci vždy pokládají nebo by si měli pokládat, pokud nabízí své produkty v zahraničí, je: Musím se řídit spotřebitelským právem každé země, do které dodávám?
Není tomu tak vždy. V následujících případech nemusíte:
Pro smlouvy s podnikatelem může obchodník stanovit své národní nebo jakékoli jiné právo jako rozhodné a tímto stanoveným právem se bude právní poměr řídit.
S online prodeji je spojeno mnoho věcí, mezi něž patří neodmyslitelně i právní hledisko. Tím spíše pokud se rozhodnete prodávat i do zahraničí. Každá země má své zákony, kterými se musí řídit i online prodejci. Následně záleží na tom, zda je váš e-shop zaměřený na konkrétní zemi (tzn. lokální měna, zákaznická podpora v daném jazyce, reklama apod.), nebo zaměřený není. Na základě toho si poté prodejce může zvolit rozhodné právo. Jako všude i zde existují různé výjimky, které určují pravidla pro prodejce, kdy nemusí ctít pravidla každé země kam prodávají, ale té své, kde mají sídlo podnikání (tzn. český e-shop se řídí dle pravidel ČR).
Nařízení Řím I. a Nařízení Řím II.
Příslušnost a rozhodné právo pro mezinárodní spotřebitelské smlouvy (Publikace EU)
*Směrnice používá termín obchodník, české právo termín prodávající. Dle mezinárodního užití terminologie předpisů EU, platí že obchodník=prodejce=prodávající.
Sdílejte článek i na sociálních sítích. Rozšiřme tak společně své obzory.
