Standardy elektroniky jsou dobře unifikované a převážně se řídí přímo účinnými nařízeními. Produkt uvedený na evropský trh v souladu s požadavky je označen značkou CE a je možné ho prodávat po celé Evropské Unii. (články 26 a 28 až 37 Smlouvy o fungování Evropské unie). Výjimkou je ochrana mravnosti, zdraví, veřejného pořádku atp. (nutno zjistit individuálně podle druhu produktu a cílové zemi prodeje, typické výjimky budou lasery, elektronické cigarety, elektronické zbraně nebo hračky je imitující, emitory silného elektromagnetického záření, rušičky a další potenciálně problematické produkty, jejichž zákaz je obhajitelný z výše uvedených důvodů)
V EU jsou požadavky na elektroniku upraveny následujícími nařízeními:
👉 RoHS - 2011/65/EU nebezpečné látky v elektronice.
👉 LVD - 2014/35/EU - týká se veškeré nízkovoltážní elektroniky (do 1 000 V stř. proudu/1 500 ss.).
👉 EMC - 2014/30/EU - elektromagnetická kompatibilita.
👉 RED - 2014/53/EU - vyzařování rádiových vln.
👉 ATEX - 2014/34/EU elektronika v explozivním prostředí, spíše specifické produkty jako elektromotory.
👉 Dále je účiná směrnice o Ecodesignu 2019/125/EC (souvisí s povinnými energetickými štítky). Obecnou bezpečnost produktů řeší GSPD - 2001/95/EC, REACH a obaly nařízení 94/62/EC.
Prakticky veškerá elektronika musí získat před uvedením na trh označení CE. To prokazuje, že výrobce daný výrobek posoudil, a tím pádem výrobek splňuje bezpečnostní, zdravotní i environmentální požadavky EU. CE se vyžaduje u výrobků, které jsou uváděny na trh EU, ať už byly vyrobeny kdekoli na světě.
Produkt splňující požadavky CE by měl splňovat výše uvedené povinnosti. Problémem je, že výrobci/dovozci si mají zaštítit soulad s normami u řady elektroniky sami a sami si následně vydají prohlášení o shodě. Toto prohlášení tedy může být nesprávné. Za nesoulad s normami je odpovědný nejen dovozce/výrobce, ale současně prodejce.
V případě kontroly dojde k testování souladu v akreditované laboratoři. Pokud se ukáže, že je výrobek nevyhovující, náklady na testování nese prodejce (§ 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 64/1986 Sb., o ČOI). Ty mohou být velmi vysoké (Česká obchodní inspekce ukládá úhradu nákladů testování za USB nabíječku ve výši přesahující 80 tis. Kč)
Je proto dobré, aby měl prodejce ve smlouvě s dodavatelem ošetřené tyto případy a náklady nejen na přímé sankce nebo škodu způsobenou produktem, ale i na testování hradil výrobce/dovozce.
💡 Náklady na testování v západních zemích a sankce jsou násobně vyšší než v ČR.
U produktů musí být kód, který trvale umožní vysledování produktu (kód SKU, výrobní zařízení, datum výroby, kód země)
Ve všech zemích EU má spotřebitel 24 měsíců záruky (článek 5, 1999/44/EC), prodejce se může zavázat k delší záruce a měl by tak učinit, pokud ji výrobce/dodavatel prodejci poskytuje. Prvních 6 měsíců (bude se měnit na prvních 12) se má za to, že závada existovala už při koupi.
Vždy když je rozhodné právo místní, bude potřeba přikládat manuál v lokálním jazyce.
Více se dozvíte v článku >> Rozhodné právo spotřebitelských smluv, aneb čím se řídit, pokud prodáváte zákazníkům v EU>>
👉 Francouzi, Švýcaři, Italové, Dánové i Britové mají jiné zásuvky než všichni ostatní v EU.
👉 Je potřeba dávat pozor na produkty, které jsou vztažené ke konkrétnímu jazyku, například ty, které obsahují fyzickou klávesnici s českými znaky.
👉 Hlavní rizika představuje drobná levná elektronika - nabíječky a baterie (u zdrojů adaptérů je nejsnadnější neplnit EU normy), hračky (přísné normy).
👉 Produkty velkých celosvětových značek (notebooky) bývají skutečně otestované, většinou s kompletní dokumentací ve více jazycích a k nesouladu s normami dochází výjimečně. Bezproblémové bývá také příslušenství jako krycí skla, obaly a brašny, kabeláž, úložiště (flash disky, paměťové karty, disky), objektivy, stativy, hry, náplně do tiskáren a relativně jednoduchá elektronika bez zdrojů jako LED žárovky, lampy do projektorů, myši k PC a podložky, herní příslušenství jako židle, volanty, ovladače atd.
Sdílejte článek i na sociálních sítích. Rozšiřme tak společně své obzory.
